Já nemám hudební sluch. Nikdy jsem nehrála na žádný hudební nástroj – když tedy nepočítám pískání na flétnu ve čtvrté třídě – a nikdy jsem po tom nijak zvlášť netoužila. Nikdy jsem se tak úplně nesnažila pochopit teorii tónin, akordů, dominancí a subdominancí a jsem ráda, že ve škole hudební výchovu už nemám. Nepatřím mezi ty, kteří nedokáží existovat, aniž by slyšeli nějakou píseň. Mnohdy mám ráda prostě jen obyčejné ticho. Krásné ticho.
Občas přemýšlím nad tím, že by bylo skvělé, kdyby existoval nějaký přístroj, který by vytvářel ticho. Vydával by ze sebe ticho. Byl by to jakýsi tlumič zvukových vln a vy byste si třeba dali sluchátka do uší a…
A najednou byste neslyšeli ty čtrnáctileté slečinky, které si připadají jako královny světa, když si ty své disco hitovky pouští na celý autobus. Najednou by vám nevadilo, že si váš bratr vedle v pokoji pouští ska a punk tak nahlas a pravidelně, že ačkoliv je vám tenhle druh hudby cizí, znáte již zpaměti veškeré texty.
Najednou by bylo ticho a klid.
