Stejně je to zvláštní. Poslední dobou mívám nutkavou potřebu přemýšlet o životě. O tom, jak je vlastně křehký a jak ho každičké zdánlivě nepodstatné rozhodnutí dokáže změnit k nepoznání. Možná jsme skutečně jen pírka – jak tvrdil Forest Gump – se kterými si větřík jen tak pohrává. A každičké malé rozhodnutí je rozcestí.

Stačilo by, abych jednou neodpustila, jindy se zas neomluvila, a nejspíš bych po tomhle světě chodila jako největší samotář pod sluncem. Co by se ale stalo, kdybych… Kdybych šla na gympl od šesté třídy? Co by se stalo, kdybych se mezi psaním a kreslením rozhodla pro kreslení? A co kdybych tenkrát neodpustila? Co kdybych tenkrát v noci s tebou nešla ven? Bylo by teď všechno jinak? Na čem vlastně záleží a podle čeho se v oněch chvílích rozhodujeme? Je to náhoda? Osud?

Nikdy dřív jsem nad těmito často omýlanými pojmy příliš nepřemýšlela. Stejně na to nikdo nikdy nepřijde, říkala jsem si.

Ale teď bych si přála vědět, jestli to byla jen děsivá náhoda, nebo to tak skutečně vždycky mělo být. Bylo někde napsáno, že letos v létě musí umřít?

Byl to můj spolužák. Takový outsider, co si vždycky hrával na frajírka. Co jsem na střední, občas jsem ho potkala ve městě, kde mi vymlel díru do hlavy svými novinkami a zase šel. Byl to vždycky průšvihář, který jako malý koukal holkám pod sukně a kouřil za rohem školy. Ale byl to náš praštěnej Bulbik. Jednou přijel ke mě domů a máma otevřela – než stačila cokoliv říct, vybalil na ni: “Dobrý den! My už se známe!” Máma chvíli zaraženě koukala a on pokračoval: “No přece z porodnice! Já jsem ňákej Milan Jirásek!” Narodili jsme se totiž ve stejné porodnici, on jen o pár dní dřív, a naše matky spolu byly na pokoji.

A teď má svůj náhrobek na kraji hřbitova za vesnicí.

Sjel ze silnice a auto nabouralo do stromu.