Už je tu listopad. Asi bych měla začít odpočítávat, za jak dlouho už to skončí. Co že skončí? No, škola přece, co jiného.

Přijde mi, že teď nic jiného snad ani není. Ráno vstávám (ještě je tma), čekám na autobus do školy, jedu autobusem do školy, od autobusu jdu do školy – jsem ve škole, kdy se během hodin učím, během přestávek doháním to, co jsem se nestačila naučit doma a těším se na konec vyučování. V pět přijíždím domů (už se začíná sešeřovat), chvíli odpočívám a pak se – většinou do jedenácti či dvanácti – učím do školy.

Nejhorší na tom všem je, že přestože tomu věnuji celý večer, tak zdaleka nestihnu všechno, a proto mám dvojnásobně blbý pocit: věnovala jsem škole celý den a navíc to stejně nikdo neocení, protože to pořád umím jen napůl.

Není to tak každý den, to zase nechci přehánět. Ale několik takových dní mě během týdne pravidelně potkává.

Takže moje nejčastější věta zní:

“Já už chci léto…”

Tuhle větu prohlašuju několikrát za den, v nejrůznějších situacích. Nevím, jestli to náhodou všechno nezveličuju, ale jinak to asi neumím, neumím to nebrat vážně a odsunout to až někdy na duben.

Chtěla bych dělat tolik věcí (např. psát ten můj vymyšlený příběh, který mi už takovou dobu převaluje v hlavě, psát něco zajímavého na tenhle blog, aby se mu vrátili dřívější čtenáři), ale zřejmě na nic z toho nemám nárok.  A tak mi nezbývá nic jiného, než se těšit na léto. Už aby tu bylo.