Malé ženy patří mezi klasiku, která zaplňuje police především amerických domácností už nějaký ten pátek – přesněji řečeno: už téměř 150 let. Dočkala se i filmového zpracování a vydání v mnoha jazycích. I u nás byl, avšak v “mírně” poupravené verzi, tento román k sehnání, začátkem letošního léta konečně vyšla i neupravovaná verze.

Román Malé ženy je o čtveřici sester dospívajících během americké občanské války. Každá ze sester je jiná, každá je v něčem dobrá a každá má i nějakou tu svou charakterovou vadu: jedna je příliš plachá, druhá nedokáže ovládnout svůj vztek, třetí touží po bohatsví a čtvtá je rozmazlená. Společné mají to, že se snaží své necnosti porazit a nadobro se jich zbavit.

V každé kapitole dochází většinou k nějakému ponaučení, k nějakému kroku od dívky k mladé ženě. Obyčejně však ta ponaučení nepůsobí jen na samotnou poučenou dívku, ale i na vás, na čtenáře. Najednou se přistihnete, že i vy sami přemýšlíte nad tím, jestli náhodou někdy neděláte něco špatně, jestli byste náhodou neměli dělat něco jinak.

Malé ženy byly napsány na objednávku – americký nakladatel chtěl vydat román, který by byl určen dospívajícím dívkám a přitom je nekazil. Příběh o čtveřici sester žijících v chudých poměrech se ukázal jako ideální volba. V příběhu nechybí napětí, nechybí tam láska a ani smutek a velké dávky humoru. Bez humoru by příběh působil příliš vážně, beze smutku by neměl svou hloubku.

Nejdřív se mi ale kniha příliš nelíbila – připadala mi na můj vkus až moc poučná, až moc banální a tuctová, ale stejně jsem četla dál a dál, protože jsem chtěla zjistit, čím je ta kniha tak výjimečná. Nakonec jsem to zjistila. Malé ženy vás donutí přemýšlet nad sebou samými, nad tím jací jste a jestli byste nemohli být lepší. Už jen proto, že ony to dokázaly. Najednou vás to z ničeho nic zasáhne, naprosto nečekaně, a vy si uvědomíte, že se vám ta knížka vlastně líbí.

Hodnocení: 70 % (50% příběh, 10 % za postavu malé Beth, 10 % za to ostatní, co nedokážu slovy popsat)

Jih proti Severu od Margaret Mitchellové je úžasný román a řadím ho mezi své nejoblíbenější. Je tedy jasné, že během prvních týdnů, kdy se Rhett Butler – tedy román o jedné z hlavních postav románu Jih proti Severu – objevil na pultech, jsem ho prostě musela mít. Už jednou vyšlo dodatečně napsané pokračování a já měla za to, že když se to povedlo tehdy, povede se to i teď. To jsem se ale spletla.

Román Rhett Butler můžu doporučit jen opravdu skalním fanouškům, kterým stačí, že se jedná o postavy z původního románu. Příběh je dobrý, ale nikterak strhující. Navíc mám pocit, že po přečtení této knihy přesně nerozumím tomu, proč Rhett miloval zrovna Scarlett. Co se mu na ní tak líbilo? Proč bez ní nedokázal žít? Jejich milostný vztah je tu vylíčen dosti nevěrohodně a myslím, že je to z toho důvodu, že McCaig se do svého hlavního hrdiny nedovedl dostatečně vcítit, což je asi to nejhorší, co se může spisovateli stát.

Jsou tu rozepsány osudy postav, které jsou v původním románu jen náznakově zmíněny či úplně vymyšleny. To je zajímavé, ale o to méně se tu píše o samotném Rhettovi. Čekala jsem, že se dozvíme, co se mu honilo hlavou v těch a těch chvílích, že se dozvíme, kde pobýval, když na takovou dobu zmizel od Scarlett. To se ale nekoná.

Ale ještě jedna záporná věc: český překlad. V málokteré knize jsem narazila na tak velkých počet chyb, a to jen co se týče české gramatiky.  V knize tedy objevíte věty typu: Oblaka prachu se vznesly. Velmi časté jsou i chyby v přímé řeči.

Hodnocení: 50 % (30% za příběh, 10% za to, že to vychází z mé oblíbené knihy a 10% za postavu Rhettovy sestry)