Tak už to mám za sebou. Bylo to hektické, stresující, ale na závěr docela vydařené. Úspěch měla hlavně naše slavnostní “polonéza”, kterou jsme tentokrát udělali úplně jinak, než jsou Louny zvyklé. Celý ples byl totiž (v rámci možností) stylizován do 30. let, takže jsme si připravili taneční vystoupení na píseň All that jazz z muzikálu Chicago. A na to, že jsme cvičili jen pár prosincových odpolední, to slavilo až nevídaný úspěch.
Kdo by měl zájem, na fotky se může podívat tady (ty jsou moje, neprofesionální) a taky tady (od fotografa Petra Gebelta).
Dnes jsem byla na dni otevřených dveří Univerzity Hradec Králové.
Nabrala jsem tam letáčky, mapky, propisku a bloček, prohlédla jsem si budovu (moderní, prostorná – zaslouží si jedině kladné hodnocení) poslechla si přednášku o tom, jak skvělé a praktické jsou obory, které univerzita poskytuje, a zase jsem jela domů.
Vezla jsem se v autě a trvalo to 2 hodiny a kousek, než jsem mohla vystoupit před naším domem z auta. Jenže… Autem se běžně vozit nebudu, že? Čekají mě autobusy, přesuny metrem z jednoho konce Prahy na druhý, další autobusy, brzké vstávání… A tak teď přemýšlím, zda nejsem příliš pohodlná na to, abych tyhle cesty pravidelně a často podstupovala.
Dostala jsem na starost vytvořit pozvánku a letáčky na náš maturitní ples. Máme jej ve stylu 30. let, takže jsem se snažila inspirovat v dobových novinách a vytvořila tohle:
Pozvánku si můžete prohlédnout zde: strana 1, strana 2. Je rozkládací, takže tady je naskenovaná rozložená.
Mám tu hodně rozepsaných článků, které jsem začala psát a potom je nedokončila. Poslední dobou nějak nemám chuť. Chuť psát blog. Mám chuť psát jiné věci, ale na ty zase není čas. Musím počkat. Všechno musí počkat. A pak bude červen. Konec stresování. Zatím jsem se naštěstí dostala jen k tomu, že myslím na konec, ale ne už na začátek, který bude následovat. Což je asi dobře, když to tak vezmu.
Jediné, na co mám poslední měsíce chuť, je čtení knížek. Je to docela paradox, protože jsem si vždycky říkala, že ve čtvrťáku nebudu moct vůbec číst, ale je to právě naopak. Ne, že bych na čtení měla čas. Je to ale vlastně jediná pasivní zábava, které se můžu věnovat, aniž bych potom měla provinilé pocity z promarněného času, což se mi stává např. u sledování filmů nebo hraní The Sims 3.
Vánoční prázdniny utíkají rychle. Chtěla jsem toho tolik stihnout a zítra už je Silvestr. A v pondělí zasejc do školy.
Autorce je 19 let a ve virtuálním světě si říká Brabikate. Studuje poslední ročník gymnázia a rozhoduje se, kam na vysokou. Ráda píše nesmysly na svůj blog, čte dobré knihy, sleduje dobré filmy a studuje umění.
Pokud chcete vědět více, čtěte tento blog. ;-)
Úspěch měla hlavně naše slavnostní “polonéza”, kterou jsme tentokrát udělali úplně jinak, než jsou Louny zvyklé. Celý ples byl totiž (v rámci možností) stylizován do 30. let, takže jsme si připravili taneční vystoupení na píseň All that jazz z muzikálu Chicago. A na to, že jsme cvičili jen pár prosincových odpolední, to slavilo až nevídaný úspěch. 
